Pražský inovační institut (PII) je unikátní inovační centrum v Česku zaměřené na rozvoj vzdělávání. Spolupracuje se školami a pomáhá rozvíjet společné vzdělávání skrze inovace, které podporují rozvoj městské infrastruktury a zlepšují životní prostředí metropole.
Oslovili jsme ředitele Institutu, Boba Kartouse, aby nám odpověděl na několik otázek o fungování a činnosti PII. První část rozhovoru jste si mohli přečíst zde.
Nyní vám přinášíme druhou část rozhovoru, kde se Bob Kartous svěřil, jak probíhá spolupráce PII se školami, kde se inspirují a jak podporují v lidech kladný vztah k inovacím.
Jakým způsobem probíhá spolupráce se školami a jak by mohla vypadat spolupráce s humanitními a společensko-vědními školami?
Zatím jsme ve fázi, že s vysokými školami hledáme společné projekty, se kterými bychom se mohli ucházet o granty na lokální, ale i mezinárodní úrovni. Teď nám schválili v rámci jedné výzvy evropské komise tzv. Evropský digitální inovační hub, ve kterém jsme v rámci konsorcia vedeného ČVUT v roli aplikačního garanta pro Prahu. Kromě jiného je tam Škoda Mladá Boleslav, Operátor ICT za Prahu, Prague AI a další. Určitě chceme jít ale nějakou společnou cestou i v oblasti kulturního a kreativního průmyslu. Praha si ale na to zřídila organizaci Kreativní Praha, což je organizace menší, než jsme my, ale tohle je její oblast. Do budoucna si však určitě dokážu představit, že se podaří něco s umělecky, společenskovědně, nebo humanitně zaměřenými školami udělat.
Během covidu tady byla relativně velká poptávka po řešení týkajících se dezinformacím a my jsme do češtiny lokalizovali hru Go Viral!, která vznikla na Cambridge University na zadání britské vlády. Je to takzvaná Serious game, která provází člověka, jako by byl dezinformátorem, procesem, kdy získává čím dál větší motivaci pro větší manipulaci. K tomu je vysvětlováno, co ty lidi žene, aby tak jednali. Tím jsme přispěli k oblasti, která se váže ke společenským vědám, ale to byl by-product, na který jsme dostali podporu od hlavního města. K takovým věcem ale potřebujeme najít rámec a vehikl, na kterým pojedeme.
Kdo by měl být tím, kdo přináší motivaci a podporu studentům pro podobné projekty?
Ten hlavní účinný agent je ředitel či ředitelka. Oni by měli hledat, jak studenty a studentky v tom podpořit. Problémem je, že přenášet tuto odpovědnost na učitele se v současnosti většinou setká s neúspěchem. Učitelé k tomu, aby podporovali podnikavost svých žáků, nejsou vybaveni.
Domnívám se, že pokud ředitel něco takového chce podporovat, měl by nutně hledat extrakurikulární prostředky, které se nachází mimo školu. My v rámci podnikatelsko-inovačního centra chceme rozjet projekt, který se jmenuje Tiimiakatemia, což je z finštiny týmová akademie. Je to roční kurz, kdy se účastník na začátku stane součástí týmu a ten tým hned založí organizaci. Pak teprve ten tým hledá, co bude organizace dělat. Výsledkem ročního kurzu je pak vždy funkční organizace. To je zkušenost manželů Švecových, kteří tuto metodiku přivezli z Finska a už ji tu několik let realizují na České zemědělské univerzitě. My ji chceme přenést do podnikatelsko-inovačního centra, aby se mohli účastnit studenti středních a vysokých škol v Praze. Považujeme tento postup za lepší než to přenášet přímo do škol. Obsah školního vzdělávání je naplněn jinými prioritami a učitelé na to nejsou úplně dobře připraveni.
Kde nacházíte inspiraci? Máte nějaký vzor fungování školství s ohledem na podnikání a inovace?
Skandinávie je pro mě osobně a pro člověka vnímajícího širší kontext společenského rozvoje, ať už po stránce vzdělávání, sociální či ekonomické, velkou inspirací. Země, které jsou kulturně bližší skandinávským zemím jako Estonsko a Finsko jsou mnohem dál než třeba Česká republika. Inspirace plyne odtud. Je to samozřejmě dáno určitou mentalitou, ale ta není nutně tak vzdálená od mentality Čechů. Existují ale významné kulturní rozdíly. Například je tam zaveden princip větší míry odpovědnosti sama za sebe a zároveň větší míry odpovědnosti za společnost, ve které žiji. Je to dáno historicky, má to nějaký kulturní vývoj a v rámci Skandinávie je to dáno i třeba ne zcela příznivým podnebím. Řada těch zemí má historicky od dob Vikingů tendence se rozhlížet po hodně vzdálených zemích po něčem novém. To je komplex vlastností, které nám Čechům trochu chybí. Zároveň je ale možné vidět některé principy toho, jak je u mladých lidí podporována samostatnost a podnikavost v tom nejširším smyslu. A to lze implementovat do výchovy a vzdělávání poměrně dobře.
Jaký je rozdíl v přístupu ke vzdělávání ve Skandinávii a u nás?
V dánských školách, když učitel položí otázku, řekne “A vy, co to víte, tak se nehlašte.” A to je přesně ono, to je jednoduché a přitom geniální. Nechce znát odpověď těch, kteří to vědí. Ty může ohodnotit, ale potřebuje odpověď těch, kteří to nevědí, nebo si nejsou jistí. Tím je zbavuje strachu z toho, že udělají chybu, a zároveň jim to může vyjasnit. Setkal jsem se tam s přístupem “Shit happens”. Mladí lidi nemají obavu z toho, že udělají chybu. Když tu obavu nemáte, tak se častěji pustíte do věcí, které se nemusí podařit. A to je přesně ten rozdíl. My nepotřebujeme, aby všichni Češi byli podnikatelé, my potřebujeme zhruba o těch 10 % více mladých lidí, kteří se nebudou bát jít realizovat své projekty. Ale ti musí mít v tom svém vědomí zakotveno to “shit happens”. Selhání je součástí našich životů a od nich se můžeme odrážet k dalším pokusům.
V Dánsku jsou zvyklí, že za chybu se netrestá. Ten strach z chyby není tak markantní, jak u nás. Tady jsou děti vychovávány, že když uděláš chybu, dostaneš trest, pětku, černý puntík. Z dlouhodobého hlediska pak člověk dostává obavu z pouštění se do něčeho, v čem si není jistý. Jenže každá inovace je založena na tom, že se člověk pouští někam, kde nemá oporu, kde si není jistý. Je to ohledávání nového terénu, nová cesta. Když se podíváme na inovační mapu Evropy, tak kromě velkých center jako Paříž, Londýn a některá německá města, je to ta Skandinávie. Znovu se vracíme k tomu, proč má velký smysl se při podpoře inovací zabývat vzděláváním. Sice plody toho sklidíme až třeba za 15 let, ale to nevadí. Charakteristika skandinávské mentality je také to, že myslí dál než v horizontu pár let.
Myslíte, že ve skandinávských zemí je byrokracie pro začátek podnikání jednodušší?
Určitě funguje i byrokracie jednodušeji. Ale to je dáno tím, že lidé tam mají v hlavě to, že sledují jeden cíl. Když máte politika, úředníka, exekutivu, nebo nějaký nezisk, tak pokud mají jeden cíl, téměř stoprocentně najdou řešení. Pokud ale nesledují jeden společný cíl, je pochopitelné, že se nedohodnou. A to je velký rozdíl oproti české skutečnosti. Tady se často setkáváme s tím, že se deklaruje společný cíl, ale evidentně to tak není. Někde v pozadí sledujeme cíle odlišné. To já nazývám pracovně privatizací příležitostí, částečně privatizací veřejného prostoru – když ti, kteří by měli mít na starosti zejména veřejný zájem, někde na pozadí sledují vlastní či skupinové cíle. To je zcela jednoznačně pozůstatek totalitní mentality. S tím se tu neustále setkáváme.
Na konferenci Inovační vize Prahy 2030 byli přítomní panelisté, kteří mají k inovacím kladný vztah, ať už se jedná o progresivní střední školu, zástupce Škoda DigiLabu nebo zakladatele architektonického studia zabývajícího se cirkulární ekonomikou. Jak ale takový přístup co nejvíce rozšířit?
Já myslím, že nám v současnosti nejde o rozšiřování, děje se toho poměrně hodně. Spíše o hledání synergických momentů, u kterých se můžeme všichni sejít a definovat společný cíl. Je také potřeba překonat vnitřní bariéry privatizace příležitostí a veřejného zájmu. To se může dařit lépe či hůře. Významně to závisí na tom, do jaké míry si podobný přístup osvojí lidé, kteří reprezentují politickou sféru.
My jsme tu jako někdo, kdo je připraven udělat maximum, ale musíme dostat výzvu, musíme k tomu být zplnomocnění. My se snažíme vyhledávat příležitosti, sami jsme navázali vztah, aniž bychom takové zadání měli. Sami jsme šli za vysokými školami, abychom je mohli vtáhnout do dění v Praze. Také jsme založili program Do toho!, kterým úspěšně prošlo na 250 malých a středních podniků, kterým se dostalo mentoringu a konzultací. Bylo to za přispění Prahy, ale žádné takové zadání jsme nedostali.
To jsou všechno aktivity, co my můžeme dělat, ale jen do určité míry. Jsme středně velká organizace a z hlediska rozvoje jsme výrazně omezeni. Jsme limitováni rozpočtem. Jakmile budeme od hlavního města mít zadání, jsme schopni udělat mnohem více. Teď se hovoří o vytvoření grantového schématu pro příští rok. Praha by vložila určitou část finančních prostředků a Pražský inovační institut by mohl tyto prostředky rozdělovat na základě zhodnocení projektů dle určitých kritérií a nezávislých hodnotitelů. Dělali bychom to podle podobného schématu, jako jsme dělali konferenci. Vybírali bychom, kde Praha strategicky má záměr svého vlastního rozvoje. Pak by dávala konečně smysl strategie na papíře a reálné aktivity v reálném životě.
(foto: Pražský inovační institut)