Pilotní program Koordinátoři participativního plánování (PKPP), kterého byla Participation Factory společně s Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy součástí, míří do pomyslného finále. Podíleli jsme se na realizaci tohoto inovativního programu dva roky a věříme, že se podařilo naplnit jeho cíl zakotvit participaci v Praze jako standardní přístup. Jak celý program vnímá vedoucí kanceláře participace na IPR Praha Milan Brlík a co považuje zpětně za největší výzvy, se dozvíte v našem rozhovoru.
Co jsou pro tebe největší lekce plynoucí z programu?
Má osobní lekce je, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to musím prosadit, bez ohledu na to, co mi říká okolí. Když zkrátka něčemu věříte a máte to podloženo daty a zkušeností ze zahraničí, snažíte se to prosadit hlava nehlava. Co se týče programu, naprosto zásadní je provést na začátku diagnostiku městské části a poznat její specifické potřeby a k tomu zrcadlově nalézt koordinátora, který bude vybrán pro městskou část na míru. Původně jsem si myslel, že jsou si městské části podobnější, ale není to tak. Jsou tak rozdílné, že je opravdu potřeba na začátku provést důkladnou diagnostiku. Přes kopírák to nejde.
Co jsou podle tebe největší výzvy programu?
Prosazení a schválení celoměstského programu plánování. Vysvětlit, že je potřeba. Pan náměstek Petr Hlaváček musel při prosazování pilotního programu v roce 2022 obíhat ostatní radní a přesvědčovat je, že je program důležitý, jaké jsou jeho přínosy a benefity. A to se vysvětluje velmi složitě. Lidé si neuvědomují komplexnost participativního plánování, že zahrnuje vše od strategického řízení a rozhodování, po koordinaci spolupráce na jednotlivých úřadech i mezi nimi, a že spolupráce s občany je pouze jedním dílkem skládačky. To vše je participativní plánování. Bohužel, u spousty úředníků a úřednic stále ještě panuje mylná představa, že participace znamená participativní rozpočet. To je stejně nepřesné, jako kdyby někdo tvrdil, že na olympijské hry stačí pouze jedna disciplína, například tenis. To by byly hodně chudé olympijské hry. Participačních disciplín je nespočet, od plánování veřejného prostoru po koordinaci institucí až po ten profláknutý participativní rozpočet.
Která z těchto výzev je nejčastější?
Změna kultury spolupráce na úřadech. Celý program je postavený na tom, že učí úřady novému způsobu spolupráce – ale v „real life environment” (v překladu v reálném prostředí, pozn. red.). Jinými slovy, pomocí pouhé teorie se participativnímu plánování člověk nenaučí, musí si to zažít v reálném projektu.
Zažil jsi během programu něco nečekaného? Jak ses s tím vypořádal?
Nečekaných negativních věcí v programu příliš nebylo, spíš těch pozitivních. Pozitivně překvapilo například to, jak rychle koordinátor naskočil do své role – Karel Světlík (Praha 3) přišel na úřad s nějakou omezenou zkušeností a za dva roky z něj vyrostl superhrdina úřednického stavu. Moc příjemně mě koordinátoři překvapili tím, že každý z nich má nějakou schopnost, kterou je výjimečný. Taky mě překvapil přístup úřadů. Na úřadech městských částí byli koordinátoři zpočátku považováni za vetřelce, ale velmi rychle se jim podařilo úřady přesvědčit o své potřebnosti. A taky mě příjemně překvapili lidsky. Tento typ pozic totiž úplně neláká kariéristy, kteří hledí jen na peníze nebo moc, ale spíš ty, kteří chtějí změnit svět k lepšímu. Mají nějakou víru v lepší svět.
Jak bys definoval úspěch tohoto celoměstského programu? Co bys označil za hlavní priority předtím, než skončí?
Úspěchem by bylo, kdyby za pět let bylo město schopno zdůvodnit, proč se který projekt dělá a důkladně každý projekt projednat před jeho spuštěním.
Agendu koordinátorů se podařila na jistých městských částech již etablovat, programu se však neúčastnily všechny MČ. Za předpokladu, že program bude pokračovat a počet koordinátorů se navýší, kde vidíš Prahu za 5 let?
Ideální město Praha za pět let díky koordinátorům? Podle mě by mělo vypadat tak, že když se dělá jakýkoliv projekt v Praze, menší, či větší, tak se ví, proč se dělá. Každý projekt je projednán s institucemi, vlastníky a důležitými stakeholdery. A když se náhodou stane, že někdo přijde s projektem, který ho napadl „jen tak ráno ve sprše‟, nebo se bude snažit propagovat projekt bez snahy o strategické prověření, ostatní jej zabrzdí. Úřad i politická reprezentace se budou automaticky ptát, jestli je projekt strategicky potřebný a jestli byl projednán s veřejností a institucemi. Než se projekt začne připravovat, investor se zamyslí, na koho projekt bude mít dopad a jak tyto lidi a instituce zapojí do procesu jeho tvorby.
Pokud Vás zajímá agenda participace a uvažujete o její implementaci na Vašem úřadu, neváhejte se nám ozvat na info@participationfactory.com